krishna.com | iskconnews.org | bbt.org

Agnosticismus

Úvod
Agnosticismus
Alternativní společnost
Moderní věda
Hinduismus a vaišnavismus
Otázky a odpovědi
Vegetariánství
Univerzální náboženství

Syntéza vědy a náboženství Kritické eseje a dialogy Přednášky ze Světového kongresu pro syntézu vědy a náboženství, 9.-12. leden, 1986, Bombay (c) 1987 Bhaktivedanta Institute

Sekce sedmá, esej třetí, str. 398 - William Deadwyler
(Ravíndra Svarúpa Dása):

...někdy by kritici nějaké zavedené představy božství neměli být chápáni tak, že popírají Boha nebo božství jako takové, ale pouze určité mylné pojetí Boha. Sokrates byl například nařčen z ateismu, ale jeho "ateismus" byl ve skutečnosti příznakem vyšší realizace Boha. Lidé někdy dokonce mylně považují za ateisty sami sebe, přestože jimi v nitru nejsou. Lidé mi říkají: "Nevěřím v Boha"; když mi však vysvětlí, co míní slovem "Bůh", mohu jim s čistým srdcem říci: "V toho Boha, ve kterého nevěříte, nevěřím ani já."

Nietzsche, velký zastánce teze o "mrtvém Bohu", nebyl podle mne skutečným ateistou. Jednou totiž poznamenal: "Byl bych schopen věřit v Boha, který by dokázal tančit." Jako tomu, kdo věří v Krišnu, známého jako Natarádža (velký tanečník), je mi jasné, že Nietzscheho víra nedošla naplnění a byla zklamána pojetím božství, které mu bylo dostupné. Ale nenaplněná víra není ateismus.

Od pochybnosti k jistotě aneb srovnání metod poznání (védská metoda versus metody Západu)

V naší západní (euroamerické) kultuře převládá vědecko-materialistický přístup k poznání týkající se jak metod, tak konečného cíle poznání, který má i své filozofické zázemí v evropské filozofické tradici (převážně ateisticko-materialistické). Namátkou jmenujme některé filozofy, myslitele či vědce a jejich učení ovlivněné vědecko-materialistickým přístupem: Marxův historický materialismus, Freudovu psychoanalýzu, Darwinovu evoluční teorii, francouzské mechanisty atd. Tento přístup založený na empirickém vzestupném poznávání je analyticko-induktivního charakteru. Z malých částí poznání, které jsou verifikovány na základě smyslově-racionálním (a stávají se tak autorizovanými, alespoň do doby, než budou na základě stejných metod vyvráceny), se usuzuje na celek, konečné poznání, které je kvůli metodě dosažení sebe sama jaksi mlhavé a ve své podstatě neurčité. To vede vždy pouze ke tvorbě hypotéz a každé tvrzení je a mělo by být pouze pravděpodobnostní. Dalo by se to přirovnat k cestování autem, kdy řidič nezná svůj cíl ani polohu, ale s pevným přesvědčením tvrdí, že k cíli dojede. Této metodě se ve védské tradici říká mentální spekulace. Nic nevím jistě, ale s velkou rozhodností publikuji své závěry, většinou přehlížeje jejich pravděpodobnostní charakter, prohlašuje je za část konečného poznání či za toto poznání samé.

Poznání ve védské tradici je sestupného, deduktivního a nespekulativního charakteru. Ze znalosti celku usuzuji na jeho části. Celkem ve védské tradici je Bůh, jenž je definován jako Absolutní Pravda. Metodou poznání je dotazování se na Absolutní Pravdu, která byla vyjevena před milióny let a tradovala se ústním podáním z učitele na žáka, což pokračuje dodnes. Vlivem značné degradace lidstva a nástupu nejpokleslejšího věku (Kali) není metoda pouhého ústního předávání již udržitelná a poznání již existuje i ve formě písemné jako šástry (zjevená písma). Přesto je nemyslitelné, aby někdo dosáhl absolutního poznání pouhým samostudiem bez vedení duchovního mistra (gurua). Podmínkou je absolutní důvěra ve zjevená písma a ve svého duchovního mistra a pokorné dotazování se na Absolutní Pravdu spojené se službou duchovnímu mistrovi.

Na Západě je tomuto systému vytýkáno, že k jeho přijetí je zapotřebí jistého fanatismu a že je značně dogmatický. Vše je ovšem otázkou autority. Ve védské tradici jsou touto autoritou zjevená písma a jejich představitelé. Musíme si ale všimnout, že i na Západě jsou přijímány autority, ač by to leckdy někdo rád popřel. První autoritou jsou rodiče, kteří předávají dítěti poznání podle stupně, kterého sami dosáhli. Dalšího poznání se člověku dostává ve školách, kde se postupně klade větší důraz na vlastní rozumovou činnost a vliv autorit v poznání ustupuje do pozadí. Ale není to pouze další přijímání autorit? Myslíme si: "Teď jsem něco vymyslel, na něco jsem přišel", ale je to pouhé další přijímání autorit: autorit naší mysli, v lepším případě naší inteligence. Celý koktejl je po celý život notně zahušťován přijímáním autorit masmédií. A máme tu další systém autorit. Problém spočívá v tom, že bychom měli použít naši inteligenci na rozlišení kvality jednotlivých autorit, ale v případě, že inteligence je jednou z autorit, dochází za přispění falešného ega (vedle mysli a inteligence další jemnohmotný prvek, který tvoří naše tělo) k její preferenci.

Jedním ze základních poznatků védské tradice je iluzorní povaha toho, čemu jsme si přivykli říkat realita. Dá se hovořit o tom, že zde existuje podstata a stín. Jelikož jsme všichni uvězněni v této iluzorní "realitě", je pro nás velmi těžké či dokonce nemožné rozpoznat její iluzornost. Je to jako když se pes pokouší chytit svůj vlastní ocas - neustále se točí dokola a nikdy nebude úspěšný. Zde je zapotřebí pomoci zvenčí a touto pomocí se může stát seberealizovaná osoba, která realizovala své postavení a původ a má dokonalé poznání o iluzornosti tohoto světa. Je až zarážející, jaká je zde podobnost s Platónovým přirovnáním tohoto světa k jeskyni. V jeho jeskyni jsou také všichni přesvědčeni o naprosté reálnosti iluzí, které jsou jim předkládány a k poznání pravdy potřebují pomoc zvenčí. Zde ovšem podobnost nekončí. Osoby, které jsou osvobozeny ze řetězů, poznají, že svět, který až dosud znaly, je jen iluzorní. Mají možnost poznat pravý svět, ale zpočátku jsou oslepeny zářením slunce a nevidí prakticky nic. Postupně však světlu přivykají a po nějaké době mohou poznat skutečný svět, skutečné podoby věcí, které znají pouze jako stíny na stěně. Prakticky to samé se děje při védském poznávání. Známý moderní britský filozof jménem Whitehead prohlásil, že celá západní filozofie jsou poznámky pod čarou k Platónovi. Platónův příklad a vlastní přesun od stínu k podstatě se vztahuje na to, jak se člověk přemisťuje od pochybnosti a nejistot k jistotám, k Absolutní Pravdě. Ve velkých ústavech a školách to je také cílem společného snažení. Pokud je člověk studentem, navštěvuje přednášky a očekává, že když bude přednášející profesory pozorně poslouchat, dospěje k nějakému pozitivnímu chápání, k větší jistotě. Existují však i skeptici. Ti říkají, že nic není jisté, nic není reálné, žádná pravda neexistuje. Dnes je doba tzv. postmodernistického myšlení.

Postmoderní filozofové říkají, že žádná realita neexistuje, existuje jenom kopie. Jako když máme fotokopii nějakého původního textu nebo obrazu, ale originál přitom neexistuje. Je to dost absurdní představa, jako kdybychom viděli stín a jeho podstata, to, co jej vrhá, by neexistovala. Postmodernisté se přiklánějí k názoru, že moderní éra končí v 60. letech 20. století. Modernisté říkali, že existují reálné věci. Jako třeba stůl. Jelikož existuje, může dostat své jméno - stůl. Nemohu říkat stůl židli. Správné použití slova závisí na objektu, který je pojmenován. Postmodernisté kritizují modernisty tvrzením, že vlastně zničili pojem Boha, ale neměli dost odvahy úplně se vzdát představy konečné reality. Konečnou realitou chtěli učinit hmotu. Stůl nebo židle- to je reálné. Postmodernisté však argumentují, že v 60. letech všechna tato realita s rozvojem fyzikálních věd jako kvantová fyzika zanikla. Kvantový fyzik říká, že je lepší popisovat hmotu jako ideu, jako představu, takže třeba stůl je jen idea, představa. Mohu mu říkat stůl nebo tramvaj a vlastně na tom nesejde, protože to jsou jenom ideje. Pokud ale říkáme, že realita neexistuje, děláme to realitou. Jestliže říkáme, že neexistuje pravda, děláme to svojí pravdou. Jestliže říkáme, že neexistuje nic absolutního, žádná konečná pravda, na které se všechno zakládá, tak to je naše absolutno. Této skutečnosti, že se nemůžeme zbavit reality, obejít se bez pravdy nebo bez absolutna, myslitelé na Východě i na Západě už dávno porozuměli. Pořád se to vrací a pronásleduje nás to. Proto staří filozofové jako Sokrates nebo Platón učili, že cílem lidského života je dosáhnout Absolutního. To je skutečný cíl poznání. A všechno, co se vydává za poznání, ale nespěje k tomuto cíli, je nevědomost. Nyní je otázka, jakou metodou získávání poznání můžeme dosáhnout Absolutního.

V moderním světě je mnoho lidí fascinováno vědou, kterou pokládají za konečné poznání. Chtěl bych krátce rozebrat, co tento fenomén dnešního světa je, a začnu výrokem nejslavnějšího vědce tohoto století, Alberta Einsteina. Ten řekl, že naše smysly předávají dojmy o tomto světě, které jsou velice komplikované. Je to příliš velké množství informací, než aby nás to nemátlo. Pořád se to mění. Ze všech smyslových informací, které se točí kolem nás, naše mysl něco vytáhne - sáhne do tohoto kaleidoskopu a něco vytáhne. Tomu Einstein říkal tělesný objekt. Profesor v přednáškovém sále hledí do publika a vidí 60 či 70 tváří, jak se na něho dívají. A proč vidí tyto tváře? Protože je chce vidět. Jeho mysl je tak naladěna. Řekněme ale, že by tam poletovala moucha, přistála by na tabuli a pak by se dívala na studenty. Ta by ale neviděla 60 nebo 70 tváří. Její vědomí není naladěné na to, aby se dívala na tváře. Můžeme si představit vědomí mouchy - mouchy hledají jiné věci, sladké nebo také páchnoucí. Mají jiný druh vědomí. Je ale to, co vidí moucha, méně skutečné než to, co vidíme my? Jsem si jistý, že kdybychom na mozek mouchy dovedli připojit počítačovou obrazovku, tak bychom viděli úplně jiný svět než nyní. Je ale ten svět falešný a náš skutečný? Nebo můžeme zůstat u lidského druhu. Mohli bychom přivést člověka, který žije v amazonských deštných pralesích, v úplně jiné kultuře. Antropologové vědí, že pro tyto takzvaně primitivní lidi (dalo by se ale říci, že jsou v některých směrech mnohem pokročilejší než západní civilizace) je nejdůležitějším smyslem sluch a zrak přichází na řadu až jako třetí v pořadí důležitosti. Zato v západní kultuře je tomuto smyslu přikládán největší význam. Když něco slyšíme nebo cítíme, dobře, možná, ale není to skutečné, dokud to nevidíme. Ale pro lidi v jiné kultuře není věc skutečná, dokud ji nebo oní neslyší. To je hodně jiný svět než náš. Kdybychom se nějak dostali do hlavy člověka, který žije v amazonském pralese, jsem si jistý, že bychom také viděli vesmír úplně jinak. O tomto bodu mluvil Einstein. Řekl, že je věcí naší libovůle, kterou z věcí ve svém okolí si vybereme a učiníme objektem poznání. Profesor si může vybrat 60 nebo 70 tváří, ale tuto scénu je možné vidět mnoha jinými způsoby. Einstein sám připustil, že toto je základ vědy. Říkal také, že tímto způsobem poznávání nelze dokázat, že tyto objekty jsou reálné. Nejdříve musíme mít víru, abychom důvěřovali tomu, co nám smysly říkají. Máme též určitý mentální postoj, kterým vybíráme ze všech vjemů, co je důležité a co není. Každou chvíli náš intelekt, i když o tom nevíme, vybírá různé informace. Když se zahledíme do nějakého bodu, do nějakého místa, uvidíme věci, které bychom neviděli, kdybychom se nesoustředili. Například se tam promítají a střídají různé barevné body. Pak se podoba zdi začne měnit a přetvarovávat se před našima očima. Můžeme z toho dostat strach a raději otočíme oči zpátky a vrátíme se k realitě. Ale kde je vlastně vytvářená realita? Tam nebo tady? Einstein přiznal, že pomocí vědy se nedozvíme, co je reálné a co ne. V naší západní, americké a evropské kultuře, se snažíme ustanovit nějakou společnou základnu ohledně toho, co je skutečné a co ne. To se ale časem mění. Realita evropské kultury před pěti sty lety byla jiná než dnes. Mnoho vědců přiznává, že cokoliv dnes věda považuje za zákon, za dvacet, padesát nebo sto let už za zákon, za skutečnost, považovat nebude.

Měli bychom se zamyslet: je tady nějaký pokrok? Nebo kam jdeme, kam se ubíráme? Ve védské tradici poznání je nejdůležitější otázkou, kterou by si měl člověk klást ,kéna, což v sanskritu znamená "proč". Ludwig Wittgenstein řekl, že západní vědecká snaha umožňuje odpovídat pouze na otázku "co" - co je v tomto světě. Proto Wittgenstein říká, že i kdyby všechny vědecké otázky byly zodpovězeny, zůstanou stejné životní problémy. I kdybychom nakonec bezpečně určili, co je nejvzdálenější planetou nebo hvězdou, stále nebudeme vědět proč jsme tady a proč se rodíme, proč stárneme, proč trpíme a proč je tady tento vesmír. Wittgenstein proto dospěl k závěru, že skutečný smysl věcí leží mimo tento hmotný svět. Skutečná odpověď na otázku "proč" leží nad hmotou, protože na hmotu se můžeme pouze dívat a hmota sama sebe nevysvětlí. Vědci se snaží vytlouci z hmoty nějaké vysvětlení, rozbít ji na malé kousky a sledovat je pod mikroskopem. "Hmoto, odhal nám své tajemství!" Pak ty kousky rozbijí na ještě menší kousky a ty na stále menší a menší a menší. Odpověď "proč" ale nepřichází. A vědci nejsou k té odpovědi o nic blíž, než kdy byli. Podle védské metody poznání se odpověď na otázku "proč" nenachází v objektech smyslového vnímání. A jak jsem uvedl, Albert Einstein mluvil o tom, že to je to jediné, z čeho věda může nějak vycházet. V lidské mysli také nelze nalézt odpověď. Věda se nazývá empirismus, to znamená studium smyslových předmětů. Nad empirismem je další oblast filozofie, racionalismus, což je studium idejí, představ. Např. čísla, to jsou ideje. Slavný racionalistický filozof Descartes si myslel, že konečnou pravdou, věcí, kterou si můžeme být jistí, je cogito ergo sum - Myslím, tedy jsem. Ale on si myslel, že mysl je vlastní já, nebo jinými slovy, že mysl je duše (což je v rozporu s védskou tradicí, kde duše je považována za osobu). A proto jelikož myslím, tak existuji. S tím je ale jeden problém - ne vždy totiž přemýšlíme. Někdy spíme - co potom? Vzhledem k tomu, že může existovat období spánku, kdy se v mysli neděje nic,žádné sny, tak někdo může tvrdit: "Jelikož nemyslím, tak neexistuji." Existuje spousta filozofických argumentů. Nebo si můžeme myslet: čísla, ta jsou jistá. Jedna a jedna jsou dvě. Kdo proti tomu může něco namítat? Ale vezměme kapku a přidejme k ní druhou kapku. Co vznikne? Dvě kapky? Ne, je to pořád jedna kapka. Takže ani tato oblast mysli a matematika nejsou jisté. Ale lidskou přirozeností je chtít jistotu. Jistota nás pořád pronásleduje.

Je velice ironické, že máme velké vzdělávací instituce, které učí empirismus (smyslové poznání) a racionalismus (mentální spekulaci) a toto poznání je představováno jako fakta, skutečnost. Studenti se musí tato fakta učit a skládat z nich zkoušky. Ale to nejsou skutečná fakta. Více než polovina toho, co se dnes učí ve školách jako fakta, nebude už v roce 2008 platit. To je potvrzeno vědci a filozofy jako Thomas Kuhn, kteří říkají, že poznání, věda, se pořád mění. Paradigmata, vzory poznání, se po několika generacích mění. Takže všechno, co bylo poznání, co se učilo před sty, dvěma sty lety, je k ničemu, může se to zahodit. Ale přesto navštěvujeme školu, protože chceme jisté poznání. Co kdybychom měli profesora, který by psal něco na tabuli a říkal: "No, nejsem si jistý, jestli to tak je, ale možná je to pravda." Nebo: "Teď vás naučím něco, co je pravda teď a co bude pravda ještě deset minut." Asi bychom si pomysleli: "To je hodně divná přednáška." Ale tak to vlastně je. A přesto je lidskou přirozeností toužit po poznání, po jistém poznání, pravdě, která se nemění. Tuto potřebu nemůžeme jen tak zamést pod koberec.

Védské poznání je metodou, kterou můžeme k onomu jistému poznání dospět. Zakládá se na tom, čemu se říká šabda neboli zvuk. V moderní vědě, v kvantové fyzice, nazývají konečnou podobu hmotné reality vlnovou podobou a konečný stav věcí popisují v pojmech vibrací. To je velice obecné tvrzení. Chci na něm demonstrovat podobnost s védským poznáním. Védské podání je takové, že žijeme, existujeme ve vibraci, která se nazývá šabda. Vědomí nebo duše se vznáší na vlnách duchovního zvuku. Z interakcí vědomí s touto vlnou přicházejí všechny naše zážitky. Vnímáme zvuk, zrakové a hmatové vjemy, vůni a chuť. Dokonce i naše myšlenky a představy. To všechno pochází z interakce vědomí se zvukem, šabdou. Védy říkají, že naším posláním v tomto životě je pochopit, co je poselstvím tohoto zvuku. Náš problém je, že něco zažíváme a přitom nevíme dost dobře, co to je a proč. Ale odpověď na otázku "proč" lze nalézt v tomto zvuku. Musíme se však na něj správně naladit. Neustále nás obklopují různé vlny - rádiové, televizní a další. Tyto vlny přinášejí informace, ale my k nim nemáme přístup. Když máme televizor, tak máme přístup k některým frekvencím tohoto vlnění. To je jen příklad toho, jak může mít vědomí přístup k neviditelným zdrojům informací. Védy učí metodu, která není mechanická. Není to jako postavit televizor, ale je to metoda, která se nazývá mantra-jóga. Mantra je zvuk složený z určitých slabik, který má určitou sílu, potenci vést naše vědomí do oblasti šabdy, do oblasti věčné zvukové vibrace. Jakmile vědomí vstoupí do této oblasti, očistí se a člověk začne vidět realitu, která je nad tím, co vnímáme svými smysly a o čem můžeme myslet ve své mysli. Toto vnímání má svůj efekt: ánanda-činmaja-rasa. Ánanda znamená blaženost, činmaja znamená vědomí a rasa znamená vztah. Člověk vstupuje do vztahu se svrchovaným vědomím blaženosti. Když mluvíme o zvuku, tento zvuk má svůj zdroj - svrchované vědomí, kterým je svrchovaná vědomá bytost. Existuje mnoho manter, které určují totožnost oné bytosti.

Závěrem Véd je, že nejlepší z nich je tzv. Krišna mantra. Je pokládána za mahámantru (velkou mantru), protože je nejmocnější. "Krišna" znamená všepřitažlivý, přitažlivý pro všechny. Svrchovaná vědomá bytost je přitažlivá pro všechny, každý Ji hledá,protože hledáme jisté poznání a jisté štěstí. Každý chce štěstí, které v příštím okamžiku nezmizí. Každý chce mít osobní vztah s druhými, na kterém může záviset, který je pravý. Nemusíme však ani říkat, že v tomto světě informací založených na mysli a smyslech takové štěstí nenajdeme, protože tady se vše neustále mění. My však hledáme to, co se nemění. Nemyslím tím to, co není variabilní, ale to, co je stálé. To je, nebo by mělo být, účelem vzdělání - poznání. Dospět k nějaké formální pravdě, která se nemění. K čemu by jinak bylo chodit do školy? Tuto pravdu hledáme a védské poznání nám dává metodu, jak ji můžeme zažít. Závěrem se chci zmínit o zkušenosti. Védské učení má nepochybně svůj náboženský podtext, ale to, co předkládá, nemusí nutně záležet na víře. Není nutné, abychom v cokoliv věřili. Je řečeno, že existuje metoda nebo proces, pomocí kterého může člověk cosi zažít. Jena každém z nás, zda tento proces vyzkoušíme. Ostatně pouze toto je vědecká metoda. Teprve až něco vyzkouším, mohu to posoudit a tvrdit, jaké to je. Ve Védách je potvrzeno, že nabízí to, co hledáme - skutečné poznání. Toto není tvrzení z reklamy. Je potvrzené životem mnoha světců řídících se závěry Véd. Jelikož je tím, co hledáme, bylo by jedině logické, abychom védský proces poznání vyzkoušeli.

Suma Rostislav

Použitá literatura:
A.Č. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda - Bhagavadgíta, taková jaká je
Suhotra Prabhu - Podstata a stín (Substance And Shadow) + autorovy přednášky ke knize
Karel Pstružina - Propedeutika filozofická

Další doporučená literatura:
A.Č. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda:
- Šrímad Bhágavatam
- Nauka o seberealizaci
- Vědecké poznání duše

Může Bůh stvořit tak těžký kámen, který nedokáže zvednout? (paradox kamene)

Tento starý paradox všemohoucnosti se pokouší vyvrátit všemohoucnost Boha, ale stojí na premise (1) statické a (2) po sobě následující akce (nejprve kámen, potom jeho zvednutí) (3) Bohem samotným. Tato představa je založena na antropomorfismu (přičítání lidské povahy Bohu) kvůli nedostatku poznání o skutečné povaze Boha v abrahamovských tradicích. Zde je védský pohled.

Všemohoucnost (latinsky omni potens, omnis - všechny, potentia - energie) se týká vlastnění všech (sarva) energií (šakti). Bůh je tedy znám jako vlastník všech šakti, sarva-šaktimán (viz Bhagavad gítá 7.4-6, Védánta sútra 2.1.30, Bhagavan - definice).

Povaha Boha je nevyčerpatelná (avyayam, BG 4.6, 7.13,25, 9.13,18, 11.4,18, 13.32, 15.5,17). To se odráží v Jeho přijímání různých vjúh (Bhágavata Purána 5.17.14, 11.6.10, 10.13.21-27, 12.11.21,27-28,50) a avatárů (BhP 6.9.26-27), jejichž počet je nekonečný (asankhyeya, BhP 1.3.26). Bůh se nazývá avatárí, zdroj avatárů, kteří se přirovnávají ke svícím (Brahmasamhitá 5.46). Přesto je Bůh stále Jediný (bhurisah tu ekah, BhP 2.4.9).

Jeho šakti, vzhledem k tomu, že fungují pod Jeho kontrolou (BG 9.10, BhP 4.17.33, 10.1.25), jsou také dynamické, neustále se expandující (virya-upabrmhanaya, BhP 5.20.40, vitatya mayam, BhP 10.14.19, vistarayan kridasi yoga-mayam, BhP 10.14.21, mayam tatana, BhP 10.45.1). Bůh jedná jejich prostřednictvím. (ad 3)

V dynamickém (ad 1,2) systému 'Bůh-šakti' nelze určit konkrétní čas stvoření a zvednutí kamene (nebo pokusu o totéž). Tato situace se podobá principu neurčitosti z kvantové fyziky.

Viz též ŠB 2.6.36.

...v Něm jsou veškeré protiklady usmířeny... (BhP 6.9.36)

page url: http://www.veda.harekrsna.cz/encyklopedie/agnost.htm
Please support us:  
 
© 2001 - 2017 VEDA - Bhaktivedanta Book Trust Krishna.com, authors. CC-BY-SA Jan Mares