Jindra Jarošová - Svatí kacíři (nakl. Radioservis), pdf debata s muslimy s. 69-71 Už před několika měsíci poslali arabští teologové císaři Michaelovi III. dopis, ve kterém rozebírali nejrůznější dogmatické otázky týkající se zejména tajemství Nejsvětější Trojice. Císař tehdy pověřil učeného Niketu, aby vypracoval odpověď a vyložil Arabům byzantský názor na uvedené bohoslovecké problémy. Niketas sepsal celkem tři obsáhlé listy. V prvním rozebral a okomentoval některé súry koránu, ve dvou dalších se snažil Arabům přístupnou formou vyložit onu obtížnou problematiku, která ostatně tak dlouho zneklidňovala i svět křesťanský. Konstantinovým hlavním úkolem teď bylo osobně a živým slovem v otevřené diskusi tyto teze zevrubně vysvětlit a obhájit. Jako tajemník, který měl jeho slova zachycovat, mu byl přidělen Georgios. K prvnímu záznamu měl příležitost bezprostředně po příjezdu. Samarra skýtala stejný obrázek jako všechna ostatní místa, jimiž Konstantinovo poselstvo na arabské půdě procházelo: na všech dveřích vedoucích do křesťanských domů byly na potupu a pro výsměch upevněny destičky s namalovanými obrazy ďáblů. Arabští průvodci potutelně po svých byzantských hostech pokukovali, ale Konstantin kráčel klidně ulicí a tvářil se, jako že je vše v tom nejlepším pořádku. Nakonec to Arabové už nevydrželi, ukázali na nejbližší dveře s čertovskou "ozdobou" a zeptali se přímo: "Dokážeš poznat, Filozofe, co je to za znamení?" Konstantin se zastavil, pozorně si dveře prohlédl a pak pobaveně přikývl: "Ovšem. Vidím podoby démonů. Mohu tedy předpokládat, že tu uvnitř žijí křesťané, když ti ďáblové s nimi nemohou žít a utíkají od nich pryč. Naproti tomu v domech, kde toto znamení venku není, žijí s nimi uvnitř." I oběd, na který Konstantina a jeho druhy pozvali, se změnil v neformální učenou rozpravu. Vlevo i vpravo od byzantského poselstva seděli učení Saracéni, muži zběhlí v geometrii, astronomii i ostatních vědách, a během stolování zahrnuli Konstantina doslova lavinou otázek. "Vidíš, Filozofe," nadhodil první, "ten úžasný div, jak obrovské množství lidí obrátil na víru Boží prorok Mohamed, který nám od Boha přinesl blahou zvěst? My všichni se držíme jeho zákona a v ničem ho neporušujeme a nepřestupujeme, zatímco vy, křesťané, kteří se držíte zákona vašeho proroka Krista, jednáte, jak se komu z vás zlíbí, ten tak, onen onak." "Máš pravdu," odpověděl Konstantin. "Náš Bůh je jako mořská hlubina. Silní duchem ji přeplouvají snadno, ale slabí jenom stěží, anebo ji vůbec přeplout nemohou. Vaše moře je úzké a pohodlné, a proto je snadno může překonat každý. A pak, vám přece váš Bůh vůbec nic nezakázal. Ničím nespoutal váš hněv a chtíč. Je na každém rozumném člověku, aby zvážil, do jaké propasti vás tím uvrhává. S naším Kristem je to jinak. Ten vírou a milostí Boží povznáší člověka, kterého tvůrce veškerenstva postavil doprostřed mezi anděly a zvířata. Řečí a rozumem ho odlišil od zvířete, hněvem a chtíčem pak od andělů. A podle toho, ke které z těchto stránek se kdo blíží, stává se více účasten bytostí buď vyšších, nebo nižších," zakončil citací z koránu, což vyvolalo mezi hostiteli živý šum. Další otázka Arabů se týkala problému nejchoulostivějšího, Nejsvětější Trojice. "Když je Bůh jeden, proč jej slavíte ve třech? Pověz, jestli to víš! Nazýváte ho otcem i synem i duchem. Jestli je tomu tak, dejte mu i ženu, aby od něho bylo zplozeno mnoho bohů!" "Nerouhejte se tak bezbožně," opáčil Konstantin okamžitě. "My podle učení proroků a otců a učitelů slavíme Trojici, Otce, Slovo a Ducha, tři osoby v jedné bytosti. Slovo pak se vtělilo v Panně a narodilo se pro naši spásu, jak i váš prorok Mohamed svědčí, když takto píše: Poslali jsme Ducha svatého k Panně s přáním, aby porodila. Odtud já vám podávám důkaz o Trojici." "Dobře, pokud je ale Kristus váš Bůh, proč nejednáte, jak přikazuje? Neboť v evangelních knihách je psáno: Modlete se za nepřátele a dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí a pronásledují, a nastavte tvář těm, kdo vás bijí. Jenomže vy naopak brousíte zbraň proti těm, kteří vám tak činí!" Konstantin odpověděl protiotázkou: "Pokud jsou v zákoně dvě přikázání, o kom platí, že splnil zákon - o tom, kdo zachová jedno přikázání, nebo o tom, kdo zachová obě?" Jeho arabští oponenti si vyměnili pohledy a shodli se: "Kdo zachová obě..." Konstantin přikývl: "Bůh řekl: Modlete se za ty, kteří vám ubližují. Týž řekl dále: Nikdo nemůže v tomto životě projevit lásku zřetelněji, než když položí život za své přátele. A my to činíme za přátele, aby se zajetím těla nebyla zajata i jejich duše." "Kristus dal daň za sebe i za jiné. Proč vy se neřídíte jeho skutky? A když se tomu sami bráníte, proč aspoň za své bratry a přátele nedáváte daň takovému velkému a mocnému národu izmailskému? Žádáme toho málo, jen po jednom zlatníku, a co svět světem bude, zachováme spolu mír jako nikdo jiný..." Tak. Přímo rozkošná ukázka, jak pružně a elegantně se dá přejít od teologické rozpravy k ryzí politice a od Krista k poplatkům, které kalifát od Byzance odjakživa žádal... Pro tento případ měl Konstantin naprosto jasné a závazné instrukce, zvolil nicméně velmi diplomatickou formulaci, která mu umožnila předstírat, že jde stále jen o čistě věroučný spor: "Když Kristus dával daň, jaké bylo tehdy království? Izmailitské, nebo římské?" "Samozřejmě římské." "Tak proč nám to vyčítáte? Vždyť Římanům daň dáváme!" Jednání trvala celé dny a na Konstantina padaly záplavy otázek. A nejen náboženských. Zkoušeli ho ze všech možných věd i umění, ale ani jednou ho nedokázali usvědčit z nevědomosti. "Jak ty to všechno víš?" kroutili hlavou po jedné z takových diskusí. Konstantin se zasmál a posloužil jim historkou: "Jistý muž nabral z moře vodu, nosil ji v měšci a chlubil se před cizinci: Vidíte vodu, jakou nemá nikdo kromě mne? Namanul se k tomu jistý námořník a pravil mu: Copak jsi se zbláznil, že se chválíš smrdutým měšcem? To my toho máme celé moře! No," dodal Konstantin, "a úplně stejně to děláte i vy. Vždyť od nás vzešla všechna umění!" Byla to hodně sebevědomá slova. Ale nikoli neopodstatněná. Kalifové totiž už dávno opustili ideál beduínské prostoty a stany napínané pouštním větrem nahradili pohádkově krásnými a výstavnými sídly, ve kterých zcela po řeckém způsobu pěstovali umění a vědy. Pro hluboce vzdělaného Konstantina nebylo těžké už po několika hodinách rozpoznat, kde jeho arabští oponenti načerpali své znalosti. Učili se řecké filozofii, řecké matematice, řecké přírodovědě a lékařství. Řeckými vzory se řídili i ve zcela užitkových sférách, jako bylo vojenství nebo námořnictví. A také architektura. I v této oblasti to ostatně hostitelé na Konstantina zkusili. Tváří v tvář přepychovým samarrským palácům zdobeným zlatem, stříbrem a perlami pravili: "Podívej se, Filozofe, na ten divuplný zázrak. Jak obrovská je síla, jak nepřeberné je bohatství kalifa, vladaře saracénského..." Byl to skutečně krásný pohled. Ale těžko mohl ohromit Konstantina, který navíc vyrůstal na císařském dvoře. A tak Konstantin odpověděl prostě: "To není žádný div. Za to buď sláva a dík Bohu, který to vše stvořil a dal lidem pro útěchu, neboť jeho to je a nikoho jiného." Nekonečná jednání skončila. Z vlastního věroučného souboje vyšel Konstantin vítězně. Konfrontován s výkvětem arabského intelektuálního světa, zůstal nepřemožen. debata se židy s. 81-82: Ruský útok na Cařihrad v roce 860 Byzanc drsně upozornil, že styky s kaganátem bude nutno aktuálně obnovit na zcela nové úrovni. Nejnovějším nepřítelem byly obě země ohroženy stejně a oběma bylo také jasné, že jen jejich důsledná vojenská a politická spolupráce může do budoucna rizika podobných překvapení alespoň snížit. Cařihrad tentokrát vydržel, ale Chazaři nedávno v boji s Varjagy ztratili rozsáhlá území při svých západních hranicích. Bylo nutno dát ruským Varjagům jasně na vědomí, že pokud by v budoucnu znovu zaútočili, ať už na Byzanc, nebo na kaganát, budou mít proti sobě vždy spojené síly obou těchto mocností. Proto se byzantský císař (respektive Bardas) rozhodl vyslat k Chazarům urychleně poselstvo, které by podrobně dohodu o spojenectví a o společném odporu proti Rusům projednalo. Této spolupráci nestál v cestě ani fakt, že Chazaři přijali už začátkem osmého století židovské náboženství a setrvali při něm, i když k nim čas od času přicházeli z arabského kalifátu hlasatelé islámu a z byzantské říše zase misionáři křesťanští. Nicméně teď, kdy patriarcha Fotios misijní aktivitu Byzance cílevědomě oživoval, bylo rozhodnuto, aby politické poselstvo vysílané roku 860 k chazarskému kaganovi mělo zároveň i náboženský charakter. Závažným úkolem objasnit na kaganově dvoře zásady křesťanské víry a v učených disputacích názorně předvést její nadřazenost nad židovstvím a muslimským učením byl podle očekávání pověřen Konstantin. S podobnými disputacemi měl už bohaté zkušenosti a mluvilo pro něj i jeho bezkonkurenční vzdělání. Už v Samaře zaskočil spolubesedníky například svou znalostí koránu, ale na podobných diskusích si získával respekt také svým klidem a vtipem, ale i tím, čemu se obvykle říká společenský takt. Šlo mu výhradně o to, protivníka porazit, nikoli urazit. Navíc cílová země se podobné konfrontaci nijak nevzpírala. Naopak. Chazarský kagan se dal výslovně slyšet, že "pokud byzantský učenec dokáže nad Židy a Saracény zvítězit, přijmou Chazaři křesťanství"... s. 85-88: Několik dní poté Byzantinci přivítali ve svém středu hosta. Chazarský kagan jim poslal v ústrety osobního posla se vzkazem, že chazarský dvůr už, jako každé jaro, opustil zimní rezidenci v Derbentu a přesunul se do letního sídla v nedalekém Semenderu. Tam je také židovský hodnostář měl doprovodit. Po cestě se tudíž stal i svědkem jejich improvizovaných pobožností a neodpustil si komentář: "Jak to přijde, že vy držíte pořád v rukou knihy a všechna podobenství čtete z nich? To my neděláme. My se nechlubíme písmem jako vy a všechno říkáme zpaměti!" "Také se tě na něco zeptám," opáčil Filozof. "Když potkáš nahého a on ti řekne: Mám množství oděvů a zlata, uvěříš mu, když ho vidíš nahého?" "Ovšem že ne!" "Tak vidíš," pousmál se Konstantin. "A tak je to i s tím, co říkáš. Jestliže opravdu všechno znáš a víš zpaměti tak, že nepotřebuješ knihy, pak nám vylož, kolik rodů je do Mojžíše a kolik let panoval každý tento rod." Víckrát už se kaganův posel před Konstantinem o knihy neotřel... Chazarský kagan je ve svém sídle uvítal slavnostním obědem. Než k němu ale mohli zasednout, bylo třeba vyřešit jednu zásadní protokolární otázku. V čele mise stál Konstantin. Podle toho mu tedy náleželo nejčestnější místo u hodovní tabule. Jenže - a to Chazary mátlo - ten císařský vyslanec nesl titul Filozof. Alespoň ho tak všichni včetně jeho bratra Metoděje oslovovali. Jak vysoko na společenském žebříčku stojí ale u všech všudy na byzantském dvoře filozof? Výše, nebo níže než hodnostáři, kteří tvořili zbytek delegace? Byl to rébus. A ceremoniáři na kaganově dvoře byli bezradní. Nakonec zvolili nejjednodušší řešení. Než uvedli hosty do hodovní síně, přistoupili ke Konstantinovi a otevřeně se zeptali: "Jaká je přesně tvoje hodnost, abychom tě posadili na patřičně čestné místo?" Konstantin se zamyslel a pak odpověděl způsobem, který byl jeho zapeklitého titulu plně hoden: "Děda jsem měl velikého a velmi slavného, stával blízko císaře, ale svévolně odvrhl slávu mu danou a byl vyhnán. Odešel do cizí země a zchudl, a tam mě zplodil. Já tedy hledám někdejší hodnost dědovu a jiné se mi nepovedlo získat. Jsem totiž vnuk Adamův..." "To je moudrá řeč," přikývli chazarští hostitelé a posadili Konstantina na čestné místo vedle kagana. Ten se chopil číše a pravil: "Pijme ve jménu jediného Boha, který stvořil všechno tvorstvo." Filozof pozvedl na oplátku svůj pohár a řekl: "Piju ve jménu jediného Boha a jeho Slova, jímž stvořil všechno tvorstvo a jímž nebesa jsou utvrzena, i oživujícího Ducha, jímž všecka síla jejich trvá." Kagan pohotově opáčil: "Ano, všechno říkáme stejně, jen v tomhle jediném se různíme: vy oslavujete Trojici, kdežto my Boha jediného podle Písma." "Písmo hlásá Slovo i Ducha!" odmítl obvinění Konstantin. "Prokazuje-li ti někdo úctu, ale tvého slova a ducha v úctě nemá, jiný však má v úctě všechny tři, který z obou je uctivější?" "Ten, který má v úctě všechny tři," odpověděl kagan. "Proto i my činíme víc, že to osvědčujeme skutky a posloucháme proroky. Neboť Izaiáš řekl: Slyš mě, Jákobe Izraeli, jehož já volám, já jsem prvý a já jsem na věky, nyní mne poslal Pán a Duch jeho." Tak se stalo, že se věroučná disputace rozproudila dřív, než hosté stačili ochutnat první chod. A Metoděj pilně zapisoval vše, co v jejím průběhu bylo řečeno, aby později mohl Konstantin celou polemiku literárně zpracovat. A tak se nám zachoval i text následující disputace. "Nuže, pověz, Filozofe, jak může ženská osoba vměstnat do svých útrob Boha, na nějž nemůže ani popatřit, natož aby ho porodila?" vznesli Židé otázku. Filozof ukázal prstem nejdřív na kagana, pak na jeho prvního rádce a zeptal se: "Pokud někdo řekne, že první rádce nemůže kagana pohostit, a řekne-li dále, že poslední otrok jeho může kagana i pohostit i čest prokázat, jak ho mám nazvat, povězte mi, pomateným, či rozumným?" "No, velmi pomateným," zasmáli se Židé. "Co je z celého viditelného tvorstva nejvznešenější?" ptal se Konstantin dále. "Člověk, neboť je stvořen podle obrazu Božího." "Není tedy hloupost říkat, že se Bůh nemůže vměstnat do člověka? Vždyť on se přece vměstnal i v keř, i v oblak, i v bouři a dým, když se zjevil Mojžíšovi a Jobovi. Jak by byl mohl léčit někoho jiného než toho, kdo byl nemocen? Propadlo-li tedy lidské pokolení zkáze, od koho jiného by se mu mohlo dostat obnovy, ne-li od samého tvůrce? Odpovězte mi: Cožpak lékař, chce-li přiložit náplast nemocným, přiloží ji na strom, nebo na kámen? A dokáže tím člověka vyléčit? A proč Mojžíš vztáhl ruce a Duchem svatým řekl ve své modlitbě: V hromobití kamenném a hlasu polnice už se nám nezjevuj, Hospodine milosrdný, ale odejmi hříchy naše a usídli se v našem nitru?" Druhou rozpravu zahájil Konstantin o den později výzvou ke všem přítomným: "Ať ti z vás, kteří jsou mocni v slovech, vysloví svůj souhlas s tím, čemu rozumějí, a čemu nerozumějí, ať se otáží a my jim to vyložíme." Kagan se nedal pobízet: "Pověz nám, který zákon dal Bůh lidem dřív, Mojžíšův, nebo ten, který vy zachováváte?" "Ptáte se proto, že vy zachováváte první zákon?" ujistil se Filozof. "Ovšem, poněvadž je třeba zachovávat ten první," odpověděli Židé. "Chcete-li zachovávat první zákon, pak se naprosto vzdejte obřízky," opáčil Filozof, čímž své oponenty dokonale zaskočil. "Co tím chceš říct?" "Povězte mi bez okolků: byl dán první zákon v obřízce, nebo v neobřízce?" "Myslíme, že v obřízce." Filozof zavrtěl hlavou: "Cožpak nedal Bůh po Adamově pádu ještě dříve zákon Noemovi a nenazval ten zákon úmluvou? Vždyť mu přece řekl: Hle, já učiním s tebou a s potomstvem tvým a s veškerou zemí úmluvu svou, sestávající z trojího přikázání. A dál: Jezte všechno, i otravné byliny, cokoli je pod nebem a cokoli na zemi a cokoli ve vodách, toliko masa s krví, v níž je život, nejezte. A dále: kdo proleje krev člověka, buď prolita jeho vlastní krev místo ní. Proč tedy v rozporu s tím tvrdíte, že zachováváte první zákon?" "Zachováváme první zákon Mojžíšův," odpověděli Židé. "Tento Noemův nenazval Bůh zákonem, ale úmluvou, stejně jako rozkaz daný už dříve člověku v ráji, kdežto příkaz daný Abrahamovi nazval obřízkou, a ne zákonem. Něco jiného je totiž zákon a něco jiného úmluva. A Stvořitel obojí nazval rozdílně." "Ne, ne," trpělivě vysvětloval Filozof, "úmluva je totéž co zákon. Neboť Bůh řekl Abrahamovi: Dám svůj zákon ve vašem těle, a nazval to také znamením: aby bylo mezi mnou a tebou." "I my trváme na tom, že se zákon nazývá též úmluvou. A všichni, kdo zachovávali zákon Mojžíšův, zaslíbili se Bohu, a i my, kteří jej zachováváme, doufáme, že to platí i o nás. Ale vy jste si stanovili jiný zákon a šlapete po zákonu Božím." "Jednáme správně," pravil na to Filozof. "Neboť kdyby Abraham nebyl přijal obřízku a držel se místo toho úmluvy Noemovy, nebyl by býval nazván přítelem Božím. Ani Mojžíš, když potom později napsal zákon, nedržel se prvního. Stejně činíme i my podle jejich příkladu a zachováváme zákon, který jsme od Boha přijali. Vždyť když dal Bůh Noemovi zákon, neřekl, že dá ještě nějaký jiný, ale že potrvá v duši živé na věky. Ani podruhé, když dával přislíbení Abrahamovi, neoznámil mu, že dá jiné Mojžíšovi. Jak tedy vy zachováváte zákon? A Bůh Ezechielem volá: Změním jej a dám vám jiný zákon. Jeremiáš pak dí zjevně: Praví Hospodin, a ujednám s domem Judovým s domem Izraelovým novou úmluvu, ne podle úmluvy, kterou jsem ujednal s vašimi otci za dnů, kdy jsem je ujal za ruku, abych je vyvedl ze země egyptské, poněvadž ani oni nezůstali věrni mé úmluvě..." Konstantin klidným a rozvážným hlasem snášel jeden důkaz za druhým, kladl je k sobě jako cihly, až se před očima jeho posluchačů vztyčila pevná zeď. Židům nezbylo než tyto argumenty přijmout, ale namítli, že "čas Pomazaného posud nepřišel"... "Jak to můžete tvrdit," otázal se Filozof, "ačkoli vidíte, že Jeruzalém je rozbořen a že oběti přestaly a vše se naplnilo, co o vás proroci předpověděli?" Několik hodin trvalo vzájemné měření sil židovských mudrců s Konstantinem, který dokazoval, že Pomazaný už přišel v postavě Kristově. "Pokud vyvodíme z proroků i z jiných věcí, že už přišel, jak ty říkáš, jak to, že římské království doposud drží svou moc?" "Nedrží. Neboť už pominulo. Vždyť naše království není římské, nýbrž Kristovo..." Tuto větu pronesl Konstantin se stejnou sebevědomou hrdostí a pýchou, s jakou kdysi v Samaře řekl Arabům: "Od nás Řeků přece vzešla všechna umění a vědy..." Další den došlo neodvratně na otázku, která křesťany a Židy nutně rozdělovala. Po skončení ikonoklastických bojů se Byzanc vrátila k uctívání obrazů svatých, a tak se Chazaři, vyznávající židovskou víru, nemohli nezeptat: "Proč vy se klaníte modlám a tváříte se, jako byste se tím líbili Bohu?" Konstantin tentokrát odpověděl nejen jako filozof a teolog, ale i jako skvělý lingvista a polyglot: "Než začnete napadat křesťany, naučte se napřed rozlišovat názvy," řekl. "Totiž: co je ikona, tedy obraz, a co idol, tedy modla. Protože ve vašem jazyce se nachází pro tento ,obraz' deset slov. Ale i já se vás zeptám: byl to obraz stánku, jaký Mojžíš viděl na hoře a snesl dolů, nebo zhotovil uměle obraz obrazu, podobný obraz, neobyčejný svými sponami a kožemi a cheruby? Ano, učinil to přesně tak. A řekneme snad proto, že vy uctíváte dřevo s kůží a srstí a klaníte se jim, a ne Bohu, který tehdy takový obraz dal? Totéž platí i o chrámu Šalamounově, poněvadž měl obrazy cherubů a andělů a mnohé jiné podoby. Tak i my křesťané malujeme obrazy těch, kteří se zalíbili Bohu, a uctíváme je a tím odlišujeme, co je dobré, od obrazů démonských..." Sezení zakončil sám kagan. Uznale položil Konstantinovi ruku na rameno a s orientální zdvořilostí řekl: "Sám Bůh tě sem poslal k našemu vzdělání a od něho ses naučil všemu Písmu. Všechno jsi řádně pověděl a dosyta jsi nás potěšil medovými slovy svatých knih. My jsme sice lid neznalý písem, ale tomu věříme, že tys od Boha. Ale jestli chceš ještě více uspokojit naše duše, vylož nám zítra v podobenstvích popořádku každé pravidlo, na které se tě zeptáme..." Když se druhého dne obě strany opětovně sešly, vyzvali Chazaři Konstantina: "Vylož nám, vzácný muži, podobenstvím a rozumem, která víra je ze všech nejlepší." A Konstantin přesně podle přání hostitelů užil podobenství: "U jednoho krále byli dva manželé ve veliké cti, neobyčejné lásce. Když však zhřešili, zahnal je a vypověděl ze země. Žili pak tam po mnoho let a zplodili dítky v chudobě. Ty děti se scházely a radily se vespolek, jakým způsobem by opět nabyly dřívějšího postavení. Ten radil tak, druhý onak a jiný opět jinak. Která rada má tedy obstát? Zdaž ne ta nejlepší?" rozhlédl se po přítomných. Ale jeho otázka vyvolala rozpaky. "Co tím chceš říci? Vždyť každý přece pokládá svou radu za lepší než cizí. Židé pokládají svou za lepší než jinou, rovněž tak Saracéni a jiní jinou. Pověz, kterou z nich tedy máme uznat za lepší?" "Zlato a stříbro se zkouší ohněm," odpověděl Filozof, "lež od pravdy však člověk odlišuje rozumem. Povězte mi: z čeho povstal první pád? Nebylo to ze spatření sladkého ovoce a ze zatoužení po božství?" "Tak jest," sborově odpověděli posluchači. "Dejme tomu," pokračoval Konstantin, "že někdo bude mít potíže z toho, že se najedl medu nebo že se napil studené vody. Tu přijde lékař a řekne mu: Jen se najez mnoho medu a vyzdravíš. A tomu, kdo pil vodu, řekne: Napij se studené vody a postav se nahý na mráz a vyzdravíš. Druhý lékař ale nařídí opačný lék: totiž aby místo medu pil něco hořkého a postil se, a místo studeného aby užil něco teplého pro zahřátí. Který z těchto dvou léčí rozumněji?" "Ten, který nařizuje opačné léky, neboť hořkostí třeba umrtvovat slastnou rozkoš tohoto života a pýchu pokorou a léčit opak opakem. Vždyť i my říkáme, že strom, který vytvoří napřed trn, později přinese sladké ovoce." "Dobře jste to řekli, neboť zákon Kristův představuje příkrost Božího života, potom však ve věčných příbytcích přináší ovoce stonásobné." Chazaři dali hlavy dohromady, chvíli se polohlasně radili a pak se slova ujal jeden ze starců: "Pověz mi, hosti, proč vy se nedržíte Mohameda? Vždyť on Krista ve svých knihách velmi pochválil. Řekl o něm, že se narodil z panny, sestry Mojžíšovy, a že byl veliký prorok, který mrtvé křísil a velkou mocí uzdravoval všelijaké neduhy." Konstantin se se zdvořilou úklonou obrátil ke svému hostiteli: "Ať nás rozsoudí kagan. Pověz: je-li Mohamed prorok, jak uvěříme Danielovi? Neboť on řekl: do Krista všechno zjevení a proroctví přestane. Mohamed se však objevil až po Kristu. Jak tedy může být prorokem? Nazveme-li ho prorokem, pak zavrhneme Daniela." Debata, přerušovaná čas od času občerstvením v podobě osvěžujících nápojů a šťavnatého ovoce, trvala mnoho hodin. Když se začalo šeřit, obrátil se první kaganův rádce k přítomným stoupencům Saracénů, ukázal na Konstantina a celý ten učený maraton lapidárně shrnul: "Tento host srazil s Boží pomocí všechnu pýchu židovskou za zem a vaši jako nečistou přehodil na onen břeh řeky." Konstantin chválu odmítl: "To Bůh dal všechen rozum i vhodnou odpověď. Je-li tu ještě někdo, kdo tomu odporuje, ať vystoupí a v hádce buď zvítězí, nebo podlehne, a kdo s tím souhlasí, ať se dá pokřtít ve jménu Svaté Trojice. Kdo nebude chtít, bude sám strůjcem svého osudu, až nastane soudný den. Já učinil, co bylo v mých silách..." Náboženská disputace byla skončena. A protože stejně zdárně probíhala i souběžná jednání politická, mohl kagan na závěr mise byzantskému císaři napsat: "Poslals nám, pane, muže, který nám vysvětlil, že křesťanská víra je učením i skutky svatá. Přesvědčili jsme se, že je to víra pravá... My všichni jsme spojenci a přáteli tvého císařství a ochotni k tvé službě, kamkoli požádáš."