krishna.com | iskconnews.org | bbt.org

Puránický čas a archeologické nálezy

Michael A. Cremo

slovenský překlad: anonym
český překlad (abstrakt a konec) CC-BY-SA: bh. Jan Mareš, 2013

Abstrakt

Pojetí času v moderní archeologii a obecně moderní antropologii se podobá obecnému kosmologicko-historickému pojetí času evropské židovsko- křesťanské kultury. Židovsko-křesťanské kosmologicko-historické pojetí času se liší od cyklických kosmologicko-historických pojetí času raných Řeků v Evropě a Indů a dalších v Asii tím, že je lineární a progresívní. Moderní archeologie se židovsko-křesťanskou teologií také sdílí představu, že se lidé objevují po ostatních hlavních druzích. Autor subjektivně zaujímá vaišnavský hinduistický světonázor a z této perspektivy nabízí radikální kritiku moderních generalizací o lidských počátcích a starobylosti. Hinduistická historická literatura, zvláště Purány a Itihásy, umisťují lidskou existenci do kontextu opakujících se časových cyklů zvaných jugy a kalpy trvajících stovky a milióny let. Během celé této doby, podle vyprávění Purán, lidé spoluexistovali s tvory některými způsoby připomínajícími starší nástroje vyrábějící hominidy z moderních evolučních zpráv. Kdyby někdo považoval puránský záznam za objektivně pravdivý a také vzal v úvahu obvykle přiznávanou nedokonalost a složitost archeologického a antropologického záznamu, mohl by učinit tuto předpověď. Zemské vrstvy sahající zpět stovky miliónů let by měly vydávat matoucí směs kostí hominidů, některé anatomicky moderní lidské a některé ne, tak jako podobně matoucí různorodost artefaktů, z nichž některé vykazují vysokou uměleckou úroveň a jiné ne. Vzhledem k lineárně-progresivistickým předpojatostem generací archeologů a antropologů by bylo možno také předpovědět, že tato směs kostí a artefaktů bude redigována, aby odpovídala jejich hluboce zakořeněným lineárně progresívním časovým pojetím. Pečlivé studium archeologických nálezů a historie archeologie samotné široce potvrzuje tyto dvě předpovědi. Lineárně- progresivistická časová pojetí tedy představují závažnou překážku opravdu objektivnímu hodnocení archeologických nálezů a racionálnímu vytváření teorií v oblasti lidských počátků a starobylosti.

Bezne pouzivany koncept casu v praxi moderneho historika, vratane archeologa, je napadne podobny tradicnemu zidovsko-krestanskemu konceptu a zaroven sa velmi odlisuje od koncepcie starych Grekov a Indov.

Tento postreh je samozrejme maximalnym zovseobecnenim, pretoze ludia akejkolvek kultury mozu pouzivat rozne koncepty casu, linearne i cyklicke, a medzi velkymi myslitelmi akehokolvek obdobia mozme narazit na mnozstvo navzajom si konkurujucich nazorov na obidva - linearne i cyklicke koncepty casu. To plati celkom iste o starych Grekoch. Tak ci onak, mozme bezpecne povedat, ze kozmologicke koncepty niekolkych najvyznamnejsich greckych filozofov postulovali cas cyklicky alebo epizodicky, ktory sa velmi nelisi od konceptu opisaneho v indickych Puranach. Napriklad v Hesiodovom diele "Praca a dni" (129-23406-201, v cestine vyslo v r. 1950) nachadzame zmienku o serii obdobi (zlatom, striebornom, bronzovom, heroickom a zeleznom), ktore sa podobaju indickym jugam. V oboch systemoch sa kvalita ludskeho zivota s kazdym nasledujucim obdobim postupne zhorsuje. Vo svojom diele "O prirode" [fragment 17] hovori Empedokles o vesmirnych casovych cykloch. V Platonovych dialogoch je popisany cyklicky cas [Timaios 38 a] a opakujuce sa katastrofy, ktore bud uplne alebo ciastocne nicia ludsku civilizaciu [Politik 268d ff]. Aristoteles uvadza na mnohych miestach svojho diela, ze umenie a vedy boli objavene mnohokrat v minulosti [Metafyzika 1074 b 10, Politika 1329 b 25]. V Pythagorovom, Platonovom a Empedoklovom uceni, ktore sa zaobera transmigraciou duse, je tato cyklicka struktura dalej rozsirena na individualnu psychofyzicku existenciu.

Ked v Europe povstala zidovsko-krestanska tradicia, stal sa prominentnym dalsi koncept casu, ktory mozno charakterizovat ako linearny a vektorovy. Inymi slovami, tento koncept casu znamena jedinecny akt vesmirneho stvorenia, jedinecne objavenie sa ludskeho druhu, a jedinecnu historiu vyslobodenia, ktora vrcholi v jedinecnom rozuzleni v podobe posledneho sudu. Tato drama sa odohrava iba raz a na individualnej urovni je ludsky zivot premietnutim tohoto deja; az na par vynimiek totiz ortodoxni krestanski teologovia transmigraciu duse zamietli.

Moderne historicke vedy zdielaju zakladne zidovsko-krestanske predstavy o case. Vesmir, ktory obyvame, je jedinecnou udalostou. Ludia sa na tejto planete objavili iba raz. Historia nasich predkov sa povazuje za jedinecnu, hoci nie predurcenu evolucnu cestu. Buducnost nasho druhu je takisto jedinecna. Aj ked tento vyvin nemozno formalne predpovedat, veda vytvara predstavu mozneho prekonania smrti biomedicinou a prevzatie vlady nad celym vesmirom vznikajucimi ludskymi vesmirnymi cestovatelmi. Jedna vyskumna skupina, Santa Fe Institut, sponzor niekolkych konferencii o "umelom zivote", predpoveda prenos ludskej inteligencie do strojov a pocitacov preukazujucich komplexne symptomy zivych bytosti [Langton 1991, s.xv]. "Umela inteligencia" sa tak stane definitivnou vyslobodzujucou premennou nasho druhu.

Clovek sa nemoze ubranit dojmu, ze moderne vysvetlenie ludskej evolucie je zidovsko-krestanskou herezou, ktora si v skrytosti zachovava zakladne struktury zidovsko-krestanskej kozmologie, historie spasenia a eschatologie, zatial co navonok sa od vykladu pisem o bozskom zasahu do pociatku druhov, vratane nasho, distancuje.

To sa podoba budhizmu, hindskej herezii. Hoci sa distancuje od hindskych pisem a konceptov Boha, ponechal si zakladne hindske kozmologicke predstavy, ako napr. cyklicky cas, transmigraciu a karmu.

Dalsi rysom, v ktorom sa moderny vyklad ludskej evolucie zhoduje s rannym krestanskym vykladom, je prichod ludskych bytosti az po ostatnych zivych formach. V Genesis tvori Boh rastliny, zvierata a vtactvo skor nez ludske bytosti. Pre tych, ktori trvaju na doslovnom zneni, je casovy interval kratky - ludia su stvoreni v poslednom zo siestich nasich solarnych dni. Ini pokladaju dni Genesisu za veky. Napriklad v Darwinovych casoch predpokladali vedci priklanajuci sa ku krestanstvu, ze Boh postupne vytvoril rozne druhy v priebehu vekov geologickeho casu az do doby, kedy bola zdokonalena Zem schopna prijat ludske bytosti [Grayson 1983]. V modernych vykladoch evolucie maju anatomicky sucasni ludia postavenie najdolezitejsieho druhu, ktory sa na tejto planete objavil, a to vyvinom z predchadzajucich hominidov v priebehu poslednych priblizne 100 000 rokov. A napriek snahe vyznamnych teoretikov a evolucnych expertov o prekonanie tendencie vyjadrovat objavenie sa nasho druhu teologicky, sa dokonca i medzi evolucnymi vedcami velmi silne udrziava idea, ze ludstvo je vyvrcholenim evolucneho procesu [Gould 1977, s. 14]. Hoci z hladiska anatomie je moderny clovek stary asi 100 000 rokov, moderni antropologovia a archeologovia pripisuju civilizacii v sulade s zidovsko-krestanskym vykladom vek niekolko tisic rokov, a jej najrannejsie objavenie sa umiestnuju opat v sulade s zidovsko-krestanskymi vykladmi na Stredny Vychod.

Nechcem tu vsak kategoricky vyhlasovat, ze existuje nejake priame spojenie medzi rannymi zidovsko-krestanskymi ideami a ideami modernych historickych vied. Aby to bolo mozne demonstrovat, potrebujeme ovela viac podrobnejsej dokumentacie, nez aka je v sucasnosti dostupna, ako zdoraznuje Edward B. Davis [1994] vo svojej kritike poslednych prac na tuto temu. No mnoho spolocnych rysov ponatia casu tychto dvoch systemov poznania ukazuje, ze tieto kauzalne spojenia existuju, a ze by nebolo zbytocne tieto suvislosti v dostatocnom detaile najst a nasledne ich demonstrovat.

Navrhujem vsak, ze mlcky prijimana a z toho dovodu kriticky neoverena koncepcia casu modernych historickych vied, ci uz zidovsko-krestanskym konceptom poznacena alebo nie, predstavuje vyznamny, ale tazko postrehnutelny vplyv na interpretaciu archeologickych a antropologickych nalezov. Aby som preukazal spravnost tohoto tvrdenia, predstavim svoju vlastnu skusenost pri vyhodnocovani tychto nalezov z celkom odlisneho hladiska cyklickych konceptov casu a vykladov pociatku ludstva, ktore sa nachadzaju v indickych Puranach a Itihasach.

Moj vlastny sposob vzdelania ma viedol k prijatiu indickej vaisnavskej tradicie ako primarneho voditka v zivote a k studiu viditelneho vesmiru a toho, co sa moze nachadzat za nim. Zhruba v poslednom storoci sa povazuje vnasanie konceptov nabozenskych textov priamo do reviru vedeckeho studia prirody za celkom nerozumne. Mnohe uvodne antropologicke a archeologicke prace okrem toho prisne rozlisuju medzi "vedeckym" a "nabozenskym" sposobom poznania a onomu posledne menovanemu prisudzuju statut nepodlozenej viery a minimalnym alebo ziadnym osohom pre objektivne studium prirody [napr. Stein a Rowe 1993, kap. 2]. Niektore texty idu dokonca tak daleko, ze tvrdia, ze tento nazor bol podporeny Najvyssim sudom Spojenych statov [Stein a Rowe 1993, s. 37], akoby bol stat tym najlepsim a konecnym arbitrom intelektualnej kontraverzie. Ja si vsak myslim, ze uplne nepriatelstvo vedy k nabozenskym nazorom na prirodu je nelogicke, najma pre moderne historicke vedy. Aj ked odbornici predstieraju nabozensku objektivitu, nevedomky si zachovavaju a do svojej prace zaclenuju mnoho zidovsko-krestanskych kozmologickych konceptov, obzvlast co sa tyka otazky casu, a takto ich implicitne pouzivaju vo svojom kazdodennom pozorovani a pri tvorbe teorii. V tomto zmysle zdielaju moderni evolucionisti urcite intelektualne teritorium so svojimi fundamentalnymi krestanskymi antagonistami.

Existuju vsak i ine sposoby pochopenia historickych procesov. Tomu mozme nazorne porozumiet po prevedeni nasledujuceho experimentu: pozrieme sa na svet z diametralne odlisnej casovej perspektivy - z pohladu ponatia casu indickych Puran. Nie som jediny, kto prichadza s tymto navrhom. Gene Sager, profesor filozofie a religionistiky na Akademii Palomar v Kalifornii napisal v nepublikovanej recenzii mojej knihy Zakazana archeologia [Cremo a Thompson 1993]: "Ako odbornik v oblasti porovnavacieho nabozenstva som niekedy vyzval vedcov, aby pouzili pri skumani historie ludstva model cyklickeho alebo spiraloveho casu, ktory je zalozeny na vedskom koncepte kalpy. Niekolko zapadnych vedcov je moznosti triedenia udajov v pojmoch takehoto modelu priaznivo naklonenych. Netvrdim, ze vedsky model je pravdivy... Zostava vsak otazka, ci je relativne kratky linearny model celkom adekvatny. Verim, ze Zakazana archeologia predstavuje dokladne fundovanu vyzvu. Ak chceme na tuto vyzvu odpovedat, musime preferovat nepredpojatost a dospiet tak k medzikulturnej a interdisciplinarnej spolocnosti." [osobna korespodencia, 1993]. Myslim, ze Svetovy archeologicky kongres poskytuje pre taky medzikulturny, interdisciplinarny dialog vhodne forum.

Cyklicky cas Puran je aktualny iba v hmotnom vesmire. Okrem hmotneho vesmiru existuje este duchovne nebo, brahmadzjoti, kde materialny cas v podobe cyklov jug neposobi, Kazdy cyklus jug pozostava zo styroch jug. Prva - satja juga - trva 4800 rokov polobohov, druha - treta juga - trva 3600 rokov polobohov, treti - dvapara juga - trva 2400 rokov polobohov a konecne stvrta - kali juga - trva 1200 rokov polobohov [Bhagavata Purana 3.11.19]. Jeden rok polobohov odpoveda 360 rokom na Zemi [Bhaktivedanta Swami 1973, s. 102], cize dlzka jug v nasej casomiere je podla standardnych vaisnavskych komentarov: 432 000 rokov kali jugy, 864 000 rokov dvapara jugy, 1 296 000 rokov treta jugy a 1 728 000 rokov satya jugy. Cely jeden cyklus jug teda trva 4 320 000 pozemskych rokov. Tisic takych cyklov, trvajucich spolu 4 miliardy a 320 milionov rokov, tvori jeden den Brahmu, poloboha vladnuceho tomuto vesmiru. Den Brahmu sa tiez nazyva kalpa. Kazda noc Brahmu je rovnako dlha ako jeho den. Zivot je na Zemi manifestovany iba pocas Brahmovho dna a s prichodom Brahmovej noci je cely vesmir zniceny a uvrhnuty do temnoty. Na pociatku noveho Brahmovho dna je zivot opat manifestovany.

Kazdy Brahmov den sa deli na strnast obdobi zvanych manvantara, z ktorych kazde trva 71 cyklov jug. Kazdemu prvemu obdobiu manvantara predchadza a takisto po nom i nasleduje spojovacie obdobie (sandhja), trvajuce rovnako dlho ako satya juga (1 728 000 rokov). Kazde obdobie manvantara je charakteristicke ciastocnym znicenim. Podla vykladu Puran sme v sucasnosti v dvadsiatej osmej juge sedmej manvantary sucasneho Brahmovho dna.

Z toho vyplyva, ze obyvana Zem je stara 2,3 miliardy rokov. V tomto kontexte je vhodne poznamenat jednu zaujimavost: najstarsie organizmy objavene paleontologmi - fosilie ruduch (cervenych rias), ake boli objavene napr. v gunflintskej formacii v Kanade - su rovnako stare. [Stewart 1983, s. 30]. Spolu teda uplynulo 524 cyklov jug od pociatku sucasneho Brahmovho dna. Kazdy tento cyklus zahrna prechod od zlateho veku mieru a duchovneho pokroku ku konecnemu veku nasilia a duchovnej degradacie. Na konci kazdej kali jugy je Zem prakticky vyludnena.

Pocas cyklov jug koexistuju ludske bytosti s ostatnymi bytostami podobnymi cloveku. V Bhagavata Purane (9.10.20) napriklad nachadzame bozskeho avatara Ramacandru, ktory s pomocou inteligentnych lesnych bytosti podobnych opiciam dobyva Ravanovo kralovstvo na Lanke. Tieto lesne bytosti bojuju proti Ravanovym dobre vyzbrojenym vojakom stromami a kamenmi. To sa odohralo v treta juge asi pred 1 000 000 rokmi.

Ak vezmeme do uvahy cyklus jug, periodicke znicenia na konci kazdej manvantary a koexistenciu civilizovanych ludskych bytosti s bytostami do urcitej miery pripominajucimi ludskych predkov modernych evolucnych vykladov, potom si mozme polozit otazku: ake predpovede nam moze dat vyklad Puran vo vztahu k archeologickym nalezom? Pred zodpovedanim tejto otazky musime tiez uvazit vseobecnu nedokonalost nalezov fosilii [Raup a Stanley 1971]. Obzvlast fosilie hominidov su znacne vzacne. A dalej, iba mala cast sedimentarnych vrstiev usadenych v priebehu historie Zeme pretrvala eroziu a ostatne destruktivne geologicke procesy [Van Andel 1981].

Ak zvazim vyssie uvedene skutocnosti, navrhujem, ze z pohladu Puran na cas a historiu mozno predpokladat riedku, ale znacne chaoticku zmes hominidnych fosilii, z ktorych niektore su anatomicky moderne a ine, stare niekolko desiatok ba dokonca stoviek milionov rokov a su roztrusene po celom svete. Takisto mozno predpokladat pocetnejsiu, ale podobne neusporiadanu zmes kamennych nastrojov a inych artefaktov, ktorych niektore poukazuju na vysoku uroven technickej zrucnosti, ine nie.

Ak prijmeme za skutocnu poznavaciu predpojatost vacsiny pracovnikov v archeologickych a antropologickych odboroch pocas poslednych 150 rokov, mozeme tiez predpokladat, ze tato chaoticka zmes fosilii a artefaktov bola pravdepodobne upravena, aby vyhovela linearnemu progresivnemu pohladu na pociatky ludstva. Podrobny vyskum publikovanych sprav, ktory som urobil spolu s Richardom Thompsonom [1993], poskytuje potvrdenie tychto dvoch predpovedi. Teraz bude nasledovat mala ukazka z celkoveho mnozstva dokazov katalogizovanych v nasej obsiahlej knihe. Jednotlive nalezy su vybavene citaciami, ktore sa identifikuju najlepsie. Detailnejsie analyzy a dodatocne spravy citovane na inom mieste [Cremo a Thompson 1993], poskytuju vyrazne potvrdenia autentickosti a veku tychto nalezov. Nalezy vyrezanych a ozdobenych kosti cicavcov su ohlasene z pliocenu [Desnoyers 1863, Laussedat 1868, Capellini 1877] a miocenu [Carrigonu a Filhol 1868, von Ducker 1873]. Spravy o dalsich nalezoch vyrezavanych kosti z pliocenu a miocenu mozeme najst v rozsiahlom posudku prilis skeptickeho de Mortilleta [1883]. Vedci tiez oznamili nalez prevrtanych zralocich zubov z pliocenu [Charlesworth 1873], znalecky vyrezavanu kost z miocenu [Calvert 1874] a umne vyrezanu lasturu z pliocenu [Stopes 1881]. Vyrezavane kosti cicavcov ohlasene Moirom [1917] mozu byt dokonca az z eocenu.

Velmi hrube kamenne nastroje sa objavuju v strednom pliocene [Prestwich 1892] a mozno su az z eocenu [Moir 1927, Breuil 1910, najma str. 402]. Vidime, ze vacsina tychto nalezov pochadza z devatnasteho storocia. Taketo artefakty mozme objavit aj dnes. Nalezy hrubych kamennych nastrojov boli nedavno hlasene z pakistanskeho pliocenu [Bunney 1987], Sibira [Daniloff a Kopf 1986], a Indie [Sankhyan 1981]. Ak je sucasny nazor, ze hominidovia vyrabajuci nastroje neopustili svoju africku koliesku do doby asi pred 1 000 000 rokmi, pravdivy, potom su tieto artefakty akosi abnormalne, nehovoriac o kamennom nastroji z miocenu v Indii [Prasad 1982].

Pokrocilejsie kamenne nastroje sa nachadzaju v europskom oligocene [Rutot 1907], europskom miocene (Ribeiro 1873, Bourgeois 1873, Verworn 1905), asijskom miocene [Noetling 1894], a pliocene v Juznej Amerike [F. Ameghino 1908, C. Ameghino 1915]. V Severnej Amerike sa objavuju vyvinute kamenne nastroje v kalifornskych nanosoch v rozsahu od pliocenu do miocenu [Whitney 1880]. Zaujimavy kamen z praku vekom minimalne z pliocenu a mozno az z eocenu, bol objaveny v Anglicku [Moir 1929, str. 63].

Vyvinutejsie artefakty boli hlasene aj vo vedeckych i nevedeckych publikaciach. Zahrnaju zelezny klinec v devonskom pieskovci [Brewster 1844], zlata nit v karbonskom kameni [Times of London, 22. jun 1844], kovovu vazu v prekambrijskom kameni [Scientific American, 5. jun 1852], kriedovu gulu z eocenu [Melleville 1862], hlinenu sochu z pliocenu [Wright 1912, str. 266-269], kovove trubky v kriedovej kriede [Corliss 1978, str. 652-653], a drazkovanu kovovu gulu z prekambria [Jimison 1982]. Nasledujuce predmety boli hlasene z karbonskeho uhlia: zlata retaz [The Morrisonville Times, of Illinois, U.S.A., 11. jun 1891], umelecky vyrezavany kamen [Daily News of Omaha, U.S.A., 2. april 1897], zelezny hrncek [Rusch 1971], a steny z kamennych kvadrov [Steiger 1979, str. 27].

Pozostalosti ludskych kostier oznacenych ako anatomicky moderne sa objavuju v europskom strednom pleistocene [Newton 1895, Bertrand 1868, de Mortillet 1883]. O tychto pripadoch pisal priaznivo Keith [1928]. Ine pozostalosti anatomicky modernych ludskych kostier sa objavuju v rannom a strednom africkom pleistocene [Reck 1914, L. Leakey 1960d, Zuckerman 1954, str. 310; Patterson a Howells 1967, Senut 1981, R. Leakey 1973], rannom strednom javskom pleistocene [Day a Molleson 1973], rannom pleistocene Juznej Ameriky [Hrdlicka 1912, str. 319-344], juhoamerickom pliocene [Hrdlicka 1912, str. 346, Boman 1921, str. 341-342], anglickom pliocene [Osborn 1921, str. 567-569], italskom pliocene [Ragazonni 1880, Issel 1868], francuzskom miocene a svajciarskom eocene [de Mortillet 1883, str. 72], a dokonca severoamerickom karbone [The Geologist 1862]. Niekolko objavov z kalifornskych zlatych bani je v rozsahu od pliocenu do eocenu [Whitney 1880]. Niektore z tychto kosti boli podrobene chemickym a radiometrickym testom, ktorych vysledky hovoria o ovela mladsich nalezoch, nez ako sa sudilo z ich stratigrafickeho umiestnenia. Ale ak porovname nespolahlivost a slabu preukazatelnost tychto testovacich procedur s velmi presvedcivymi stratigrafickymi pozorovaniami objavitelov, vobec z toho nevyplyva, ze by mal byt povodne prisudzovany vek zavrhnuty [Cremo a Thompson 1993, str. 753-754].

Stopy podobne ludskym boli objavene v severoamerickom karbone [Burroughs 1938], stredoazijskom jurase [Moscow News 1983, no. 4, str. 10], a africkom pliocene [M. Leakey 1979]. Otlacky topanok boli hlasene z kambria [Meister 1968] a triasu [Ballou 1922].

V priebehu prejednavania moderneho konsenzu - ze sa anatomicky moderni ludia vyvinuli z menej pokrocilych hominidov v neskorom pleistocene - vedci postupne sposobili, ze velka cast zo zavaznych spornych dokazov uvedenych vyssie je uz nemoderna a teda nepripada do uvahy diskutovat o nich v serioznych vedeckych kruhoch. Richard Thompson a ja sme usudili [1993], ze umlcanie tychto dokazov bolo zapricinene aplikaciou tzv. dvojiteho standardu, tzn. ze favorizovany dokaz nebol vystaveny prisne skeptickemu preskumaniu, ktoremu bol vsak podrobeny dokaz nefavorizovany.

Jeden z mnohych dokazov, ktory by mohol byt uvedeny pre demonstraciu fungovania progresivnych prekoncepcii pri redigovani archeologickeho zaznamu je pripad nalezu v zlatonosnych strkov v Kalifornii. V casoch Kalifornskej zlatej horucky, pocnuc 50. rokmi 19. storocia, objavili zlatokopi v spodnych sachtach vnorenych hlboko do vrstiev zlatonosneho strku, uzavretych hrubym lavovym tokom, mnozstvo anatomicky modernych ludskych kosti a vyvinutych nastrojov z kamena [Whitney 1880]. Strky pod lavou boli podla modernych geologickych sprav stare 9 az 55 milionov rokov [Slemmons 1966]. Tieto objavy boli vedeckemu svetu oznamene J.D. Whitneyom, statnym geologom Kalifornie, v monografii publikovanej Peabodyho muzeom prirodnej historie pri Harvardskej univerzite. Z dokazov, ktore Whitney zhromazdil, dospel k neprogresivistickemu pohladu na pociatky ludstva - dokazy fosilii, o ktorych hovoril, naznacovali, ze ludia vzdialenej minulosti boli ako dnesny ludia.

W.H. Holmes [1899, s. 424] zo Smithsonovho Institutu na to povedal: "Keby profesor Whitney plne ocenil dnesne pochopenie ludskej evolucie, mozno by vahal v oznameni takych zaverov, nehladiac na impozantny subor svedectiev, s ktorym bol konfrontovany." Tento postoj je prominentny aj dnes. Stein a Rowe vo svojej univerzitnej ucebnici tvrdia, ze "vedecke vyroky sa nikdy nepovazuju za absolutne" [1993, s. 41]. Avsak sami sa odvazuju urobit toto velmi absolutne prehlasenie: "Niektori predpokladaju, ze ludia boli vzdy taki, aki su dnes. Antropologovia su presvedceni, ze ludske bytosti... sa casom menili s meniacimi sa podmienkami. Jednym z cielov antropologa je teda najst dokazy pre evoluciu a vytvorit teorie o nej." Z toho je zrejme, ze antropolog nemoze mat, podla definicie, ziaden iny nazor ci zamer. Majme vsak stale na pamati, ze tato absolutna oddanost linearne progresivnemu modelu pociatkov ludstva, zdanlivo ireligiozna, ma mozno hlboke korene v zidovsko-krestanskej kozmologii.

Jedna z veci, ktoru nemohol Holmes specialne prijat, je podobnost udajne velmi starych kamennych nastrojov s tymi, ktore pouzivaju dnesni Indiani. Bol znacne prekvapeny tym, ze sa niekto vobec zaoberal myslienkou, ze "nastroje populacie tretohor by mohli zostat v nanose tretohornej lavy, aby boli po uplynuti znacne dlheho obdobia objavene v modernej spolocnosti pouzivajucej identicke vytvory". [1899, s. 451-52] Podobnost mozno vysvetlit niekolkymi sposobmi, a jednym z nich je opatovne objavenie sa ludi so specifickymi kulturnymi atributmi v rovnakych geografickych oblastiach v priebehu cyklickeho casu. Tato myslienka sa bude tym, kto vidia ludstvo ako vysledok dlhej a jedinecnej serii evolucnych zmien v linii hominidov, zarucene javit ako absurdna - tak absurdna, ze ziaden dokaz potencialne podporujuci cyklicku interpretaciu ludskej historie pre nich nebude dost dobry.

(Zde slovenský překlad končí. Zbytek je přeložen do češtiny, tak jako abstrakt, který chyběl.)

Je však pozoruhodné, že moderní archeolog s celkem otevřenou myslí, když byl konfrontován s důkazy katalogizovanými v mé knize, sám nadnesl, poněkud pochybujícím tónem, možnost cyklické interpretace lidské historie k vysvětlení jejich výskytu. George F. Carter, známý svými kontroverzními pohledy na ranou přítomnost člověka v severní Americe, mi 26. ledna 1994 napsal: "Kdyby byla vaše tabulka na s. 391 správná, pak by minimální věk artefaktů z Tabulové hory byl 9 miliónů [let]. Uvažovali byste pak o odlišném stvoření - [tom, které] zmizelo - a pak o novém začátku? Zopakovalo by to archeologii Kalifornie o 9 miliónů let později? Nebo naopak. Zopakovali by Kaliforňané o 9 miliónů let později materiály nalezené pod Tabulovou horou?"

To je přesně to, co bych navrhoval - že se v průběhu cyklického času lidé s kulturou podobnou kultuře moderních severoamerických indiánů skutečně objevili v Kalifornii před milióny lety, možná opakovaně. "Tato linie uvažování mi činí velké potíže," přiznal Carter. Ale tato potíž, která překáží myslím většiny archeologů a antropologů, může být výsledkem vzácně přiznávané a ještě vzácněji zpochybňované věrnosti kulturně získanému lineárně- progresívnímu vnímání času.

Proto by bylo užitečné zkoumat archeologický záznam jinou časovou optikou, jako je například puránská. Mnozí budou považovat můj návrh za dokonalý příklad toho, co se může stát, když někdo vnese své subjektivní náboženské představy do objektivního studia přírody. Jonathan Marks (1994) reagoval typickým způsobem ve svém hodnocení knihy Forbidden Archaeology: "Pokusy sladit svět přírody s náboženskými představami obvykle končí kompromitací světa přírody."

Dokud však moderní antropologie nebude vědomě zkoumat následky svých vlastních skrytých a pravděpodobně z náboženství odvozených předpokladů o čase a pokroku, měla by odložit své neoprávněné nároky na univerzální objektivnost a neobviňovat ostatní příliš rychle z ohýbání faktů tak, aby odpovídaly náboženskému dogmatu. Om Tat Sat.

Tato studie byla přednesena na 3. světovém archeologickém kongresu, který se konal od 4. do 11. prosince 1994 v Novém Dillí v Indii.

Poznámky a odkazy
Ameghino, C. (1915) El femur de Miramar. Anales de Museo nacional de historia natural de Buenos Aires, 26:433-450.
Ameghino, F. (1908) Notas preliminares sobre el Tetraprothhomo argentinus, un precursor de hombre del Mioceno superior de Monte Hermoso. Anales de Museo nacional de historia natural de Buenos Aires, 16:105-242.
Ballou, W. H. (1922) Mystery of the petrified "shoe-sole" 5,000,000 years old. American Weekly section of the New York Sunday American, October 8, p. 2.
Bertrand, P. M. E. (1868) Crane et ossements trouves dans un carriere de l'avenue de Clichy. Bulletin de la Societe d'Anthropologie de Paris (Series 2), 3:329-335.
Bhaktivedanta Swami, A. C. (1973) Srimad-Bhagavatam (Bhagavata Purana), Canto Three, Part Two. Los Angeles, Bhaktivedanta Book Trust.
Boman, E. (1921) Los vestigios de industria humana encontrados en Miramar (Republica Argentina) y atribuidos a la epoca terciaria. Revista Chilena de Historia y Geografia, 49(43):330-352.
Bourgeois, L. (1873) Sur les silex consideres comme portant les margues d'un travail humain et decouverts dans le terrain miocene de Thenay. Congres International d'Anthropologie et d'Archeologie Prehistoriques, Bruxelles 1872, Compte Rendu, pp. 81-92.
Breuil, H. (1910) Su la presence d'eolithes a la base de l'Eocene Parisien. L'Anthropologie, 21:385-408.
Brewster, D. (1844) Queries and statements concerning a nail found imbedded in a block of sandstone obtained from Kingoodie (Mylnfield) Quarry, North Britain. Report of the British Association for the Advancement of Science, Notices and Abstracts of Communications, p. 51.
Bunney, S. (1987) First migrants will travel back in time. New Scientist, 114(1565):36.
Burroughs, W. G. (1938) Human-like footprints, 250 million years old. The Berea Alumnus. Berea College, Kentucky, November, pp. 46-47.
Calvert, F. (1874) On the probable existence of man during the Miocene period. Journal of the Royal Anthropological Institute of Great Britain and Ireland, 3:127.
Capellini, G. (1877) Les traces de l'homme pliocene en Toscane. Congres International d'Anthropologie et d'Archeologie Prehistoriques, Budapest 1876, Compte Rendu. Vol. 1, pp. 46-62.
Charlesworth, E. (1873) Objects in the Red Crag of Suffolk. Journal of the Royal Anthropological Institute of Great Britain and Ireland, 2:91-94.
Corliss, W. R. (1978) Ancient Man: A Handbook of Puzzling Artifacts. Glen Arm, Sourcebook Project.
Cremo, M. A., and Thompson, R. L. (1993) Forbidden Archeology: The Hidden History of the Human Race. San Diego, Bhaktivedanta Institute.
Daniloff, R., and Kopf, C. (1986) Digging up new theories of early man. U. S. News & World Report, September 1, pp. 62-63.
Davis, Edward B. (1994) Review of Cameron Wybrow (Editor): Creation, Nature, and Political Order in the Philosophy of Michael Foster (1903-1959); The Classic Mind Articles and Others, with Modern Critical Essays, and Cameron Wybrow: The Bible, Baconism, and Mastery over Nature: The Old Testament and Its Modern Misreading. Isis 53(1):127-129.
Day, M. H., and Molleson, T. I. (1973) The Trinil femora. Symposia of the Society for the Study of Human Biology, 2:127- 154.
De Mortillet, G. (1883) Le Prehistorique. Paris, C. Reinwald.
Desnoyers, J. (1863) Response a des objections faites au sujet d'incisions constatees sur des ossements de Mammiferes fossiles des environs de Chartres. Compte Rendus de l'Academie des Sciences, 56: 1199-1204.
Garrigou, F., and Filhol, H. (1868) M. Garrigou prie l'Academie de vouloir bien ouvrir un pli cachete, depose au nom de M. Filhol fils et au sien, le 16 mai 1864. Compte Rendus de l'Academie des Sciences, 66:819-820.
The Geologist, London, 1862 Fossil man, 5:470.
Gould, S. J. (1977) Ever Since Darwin. New York, W. W. Norton.
Grayson, Donald K. (1983) The Establishment of Human Antiquity. New York, Academic Press.
Holmes, W. H. (1899) Review of the evidence relating to auriferous gravel man in California. Smithsonian Institution Annual Report 1898-1899, pp. 419-472.
Hrdlicka, A. (1912) Early Man in South America. Washington, D. C., Smithsonian Institution.
Issel, A. (1868) Resume des recherches concernant l'anciennete de l'homme en Ligurie. Congres International d'Anthropologie et d'Archeologie Prehistoriques, Paris 1867, Compte Rendu, pp. 75-89.
Jimison, S. (1982) Scientists baffled by space spheres. Weekly World News, July 27.
Keith, A. (1928) The Antiquity of Man. Vol. 1. Philadelphia, J. B. Lippincott.
Langton, C. G. (1991) Preface. In Langton, C. G., et al., eds. Artificial Life II: Proceedings of the Workshop on Artificial Life Held February, 1990 in Santa Fe, New Mexico. Santa Fe Institute Studies in the Sciences of Complexity, Proceedings Volume X. Redwood City, Addison-Wesley, pp. xiii-xv.
Laussedat, A. (1868) Sur une machoire de Rhinoceros portant des entailles profondes trouvee a Billy (Allier), dans les formations calcaires d'eau douce de la Limagne. Compte Rendus de l'Academie des Sciences, 66:752-754.
Leakey, L. S. B. (1960) Adam's Ancestors, 4th edition. New York, Harper & Row.
Leakey, M. D. (1979) Footprints in the ashes of time. National Geographic, 155:446-457.
Leakey, R. E. (1973) Evidence for an advanced Plio-Pleistocene hominid from East Rudolf, Kenya. Nature, 242:447-450.
Marks, J. (1994) Review of Forbidden Archeology: The Hidden History of the Human Race, by Michael A. Cremo and Richard L. Thompson. 1993. San Diego: Bhaktivedanta Institue. American Journal of Physical Anthropology, 93:140-141.
Meister, W. J. (1968) Discovery of trilobite fossils in shod footprint of human in "Trilobite Bed" - a Cambrian formation, Antelope Springs, Utah. Creation Research Society Quarterly, 5(3):97-102.
Melleville, M. (1862) Note sur un objet travaille de main d'homme trouve dans les lignites du Laonnais. Revue Archeologique, 5:181- 186.
Moir, J. R. (1917) A series of mineralised bone implements of a primitive type from below the base of the Red and Coralline Crags of Suffolk. Proceedings of the Prehistoric Society of East Anglia, 2:116-131.
Moir, J. R. (1927) The Antiquity of Man in East Anglia. Cambridge, Cambridge University Press.
Moir, J. R. (1929) A remarkable object from beneath the Red Crag. Man, 29:62-65.
Newton, E. T. (1895) On a human skull and limb-bones found in the Paleolithic terrace-gravel at Galley Hill, Kent. Quarterly Journal of the Geological Society of London, 51:505-526.
Noetling, F. (1894) On the occurrence of chipped flints in the Upper Miocene of Burma. Records of the Geological Survey of India, 27:101-103.
Osborn, H. F. (1921) The Pliocene man of Foxhall in East Anglia. Natural History, 21:565-576.
Patterson, B., and Howells, W. W. (1967) Hominid humeral fragment from Early Pleistocene of northwestern Kenya. Science, 156:64-66.
Prasad, K. N. (1982) Was Ramapithecus a tool-user. Journal of Human Evolution, 11:101-104.
Prestwich, J. (1892) On the primitive character of the flint implements of the Chalk Plateau of Kent, with reference to the question of their glacial or pre-glacial age. Journal of the Royal Anthropological Institute of Great Britain and Ireland, 21(3):246-262.
Ragazzoni, G. (1880) La collina di Castenedolo, solto il rapporto antropologico, geologico ed agronomico. Commentari dell' Ateneo di Brescia, April 4, pp. 120-128.
Raup, D., and Stanley, S. (1971) Principles of Paleontology. San Francisco, W. H. Freeman.
Reck, H. (1914) Erste vorlaufige Mitteilungen uber den Fund eines fossilen Menschenskeletts aus Zentral-afrika. Sitzungsbericht der Gesellschaft der naturforschender Freunde Berlins, 3:81-95.
Ribeiro, C. (1873) Sur des silex tailles, decouverts dans les terrains miocene du Portugal. Congres International d'Anthropologie et d'Archeologie Prehistoriques, Bruxelles 1872, Compte Rendu, pp. 95-100.
Rusch, Sr., W. H. (1971) Human footprints in rocks. Creation Research Society Quarterly, 7:201-202.
Rutot, A. (1907) Un grave problem: une industrie humaine datant de l'epoque oligocene. Comparison des outils avec ceux des Tasmaniens actuels. Bulletin de la Societe Belge de Geologie de Paleontologie et d'Hydrologie, 21:439-482.
Sankhyan, A. R. (1981) First evidence of early man from Haritalyangar area, Himalchal Pradesh. Science and Culture, 47:358-359.
Senut, B. (1981) Humeral outlines in some hominoid primates and in Plio-pleistocene hominids. American Journal of Physical Anthropology, 56:275-283.
Slemmons, D. B. (1966) Cenozoic volcanism of the central Sierra Nevada, California. Bulletin of the California Division of Mines and Geology, 190:199-208.
Steiger, B. (1979) Worlds Before Our Own. New York, Berkley.
Stein, Philip L. and Rowe, Bruce M. (1993) Physical Anthropology. Fifth Edition. New York: McGraw-Hill.
Stewart, Wilson N. (1983) Paleobotany and the Evolution of Plants. Cambridge: Cambridge University Press.
Stopes, H. (1881) Traces of man in the Crag. British Association for the Advancement of Science, Report of the Fifty-first Meeting, p. 700.
Van Andel, T. H. (1981) Consider the incompleteness of the geological record. Nature, 294:397-398.
Verworn, M. (1905) Die archaeolithische Cultur in den Hipparionschichten von Aurillac (Cantal). Abhandlungen der koniglichen Gesellschaft der Wissenschaften zu Gottingen, Mathematisch-Physikalische Klasse, Neue Folge, 4(4):3-60.
Von Ducker, Baron (1873) Sur la cassure artificelle d'ossements recuellis dans le terrain miocene de Pikermi. Congres International d'Anthropolgie et d'Archeologie Prehistoriques. Bruxelles 1872, Compte Rendu, pp. 104-107.
Whitney, J. D. (1880) The auriferous gravels of the Sierra Nevada of California. Harvard University, Museum of Comparative Zoology Memoir 6(1).
Wright, G. F. (1912) Origin and Antiquity of Man. Oberlin, Bibliotheca Sacra.
Zuckerman, S. (1954) Correlation of change in the evolution of higher primates. In Huxley, J., Hardy, A. C., and Ford, E. B., eds. Evolution as a Process. London, Allen and Unwin, pp. 300-352.

Související odkazy:
Four cosmic ages
Michael Cremo on Forbidden Archeology, Our Billion-Year-Old Human History and the Spiritual Satisfaction of the Vedas (interview v Daily Bell)

page url: http://www.veda.harekrsna.cz/encyklopedie/puranicky_cas.htm
Please support us:  
 
© 2001 - 2017 VEDA - Bhaktivedanta Book Trust Krishna.com, authors. CC-BY-SA Jan Mares (contact)