Budžucu vs budó

Kišomaru Uešiba, syn zakladatele aikidó Moriheie Uešiby, řekl: „Japonská bojová umění byla původně inspirována vítězstvím na bitevních polích. Ale vítězství je krátkodobé. Rychle se dostaví a rychle zmizí. Vítězný boj může člověka povzbudit, ale není to konečné naplňující vítězství. Takto paradoxně lidé věnují život tréninku vedoucímu rychle k cíli - který ztratil své aroma. Tento paradox byl vyřešen vytvořením budó (cesty bojových umění), naplněného a zmocněného aikidem. Aikidó učí cestu absolutního vítězství založenou na filozofii nebojování. Nebojování znamená snížení agresivity, bojechtivosti, osobních destruktivních instinktů a jejich přeměnu v moc tvůrčí lásky. Ve srovnání s obecným bojovým uměním tato filozofie přináší mnohem větší respekt. Ale je to podstata budó.“

Mistr kendó Munenori Jagjú píše, že cílem tréninku bojových umění je překonat šest „nemocí“: touhu po vítězství, touhu spoléhat se na technické schopnosti, touhu předvádět se, touhu překonat soupeře psychicky, touhu zůstat pasivním a čekat na soupeřův útok a touhu zbavit se těchto „nemocí“.

Původní myšlenka zabít (sacudžinken) typická pro budžucu, válečnou verzi, se v budó změnila v „nechat žít, zachránit život“ (kacudžinken). Nejlepší je nepovažovat protivníka za nepřítele a vůbec tedy nebojovat. V boji by se mělo ublížit co nejméně. Říká se, že útočník je poražen v okamžiku útoku - tím, že naruší řád vesmíru.

„Nemůžeme rozbít (porušit) zákony, ale pouze rozbít sami sebe o zákony.“


Zrození aikidó

V Japonsku existovalo několik škol tradičního boje s mečem, jako daito-rjú rodiny Minamoto. Jeden z posledních samurajů v této linii, Sókaku Takeda, naučil toto umění Moriheie Uešibu (zvaného Ó-sensei, „velký mistr“), který poté, co si je osvojil - stejně jako několik dalších bojových umění - vyvinul aikidó (ai - harmonie; ki - životní energie, v sanskrtu prána; dó - cesta, dharma). Aikidó zahrnuje techniky boje s mečem (bokken), tyčí (džó), nožem (tantó) a beze zbraní a ztělesňuje skutečného ducha bojových umění: ochranu před zraněním (v sanskrtu „kšat-trájate“, tedy kšatrija-dharmu). Jeho jedinečnou vlastností, na rozdíl od jiných bojových umění, je přísná neagresivita - nemá žádné skutečné útočné techniky.

Může existovat několik záměrů proč studovat aikidó: obrana, sebevědomí, tělesné cvičení a zdraví, soustředění, relaxace, vidět soupeře jako partnera, rozvoj charakteru, sebeovládání, mír a seberealizace. Ó-sensei vytvořil slogan masakacu agacu („pravé / správné vítězství je nad sebou samým“). Podle něho bylo cílem aikidó „vybudovat stříbrný most porozumění mezi všemi lidmi“.

Kišomaru Uešiba řekl: „Srdcem duchovního mistrovství je změna já zatíženého [falešným] egem v já bez [falešného] ega.“

To je cílem jógy. Falešné ego (v sanskrtu „ahankára“) je základem samsáry, snahy uspokojovat hmotné touhy, která pokračuje život za životem.


Láska jako cíl

Mistr Uešiba trvale zdůrazňoval, že bojové umění musí jednat plodně, vytvářet lásku, jejíž činnost povede k ideji, k plodnému životu.

Jeho slovy: „Budó si neklade za cíl porazit soupeře násilím nebo smrtícími zbraněmi. Neobsahuje nic ze světské touhy ničit zbraněmi nebo jinými neplodnými způsoby. Skutečné budó vyzývá k uvedení vnitřní energie vesmíru do řádu chránícího světový mír, který vytváří i udržuje vše přirozené ve své čisté podobě. Cvičení budó je, mimo jiné, posílení těla a duše, láska od kami (bohů) a také Božstvo, které tvoří, chrání a vyživuje všechno v přírodě.“

V jednom ze svých posledních rozhovorů uvedl: „Aikidó je skutečné budó, pracující s láskou ve vesmíru. Je ochráncem všech živých bytostí. Je prostředkem, jímž se všemu dodává život a díky němuž vše spočívá na svém důležitém místě. Je to právě tento tvůrčí zdroj nejen skutečných bojových umění, ale všech idejí výživujících růst a vývoj.“